4 porušená pravidla, za která nás paní doktorka nepochválí

Stačí za sebou zabouchnout dveře ordinace očkovacího centra a máte pocit, že byste měli raději zůstat doma. Jen tam vám nehrozí žádná z mnoha zdravotnických nástrah dalekého světa. Kromě razítka v očkovacím průkazu vám paní doktorka přibalí do batohu pár dobře míněných rad. Je jen otázkou času, kdy je hodíte za hlavu…



Hlavně žádný led!

Vašemu zažívacímu traktu dokáže nepřevařená voda řádně zavařit. Na začátku cesty se tak snažíte objednávat ovocné džusy zásadně bez ledu. Jednou to ale přijde: nikdo se vás neptá a na stole vám přistane lahodný ovocný džus plný zmrzlé vody. No nedejte si, když to vypadá tak lákavě a je horko k padnutí. 

Žádné jídlo ze stánku!

Led z nepřevařené vody. Maso a vajíčka, co už se pár hodin hřejí na sluníčku. Čili vám naservírujují na kila a cukru jakbysmet. Někdy to přelijí kondenzovaným mlékem, co ledničku nikdy nevidělo. A to mluvím jsou jen o případy, kdy jednotlivé suroviny rozpoznáte. No ale nedejte si to, když je to tak dobré (nebo aspoň zajímavé). Nějak tu imunitu přece posílit musíte!

Chraňte se před komáry!

Když jedete do oblasti, kde alespoň teoreticky hrozí malárie, máte dvě možnosti. Brát to vážně a od rána do večera být olepení silným repelentem (nebo smrdět po citronech poté, co jste se natřeli citronelou – místním repelentem). Anebo při příležitostném komářím štípanci přestanete panikařit a budete doufat, že zrovna tenhle komár malarický nebyl. Nic jiného než víra vám stejně nezbývá.

Nehladit zvířata!

Kočičky, pejsci, opičky. A taky sloníci, tygříci a jiná zvířátka. Copak vy byste dokázali na ně nesáhnout? To jste tedy pěkní necitové!



Advertisements

Turistická ghetta Jihovýchodní Asie

Připadají vám lidé, kteří se právě vrátili z Thajska, Vietnamu nebo Indonésie jako velcí dobrodruzi? Obdivujete je pro jejich odvahu vydat se dál než do Chorvatska a krmit se cely měsíc neznámým jídlem, které ledničku nevidělo ani z dálky? Zas takoví Hanzelkové a Zikmundi to možná nejsou. Jihovýchodní Asie se dá poměrně jednoduše a levně projet i bez toho, že byste museli spát ve špinavé posteli a vzdát se studeného piva a hamburgeru. 



Ať už turistická ghetta hledáte nebo se jim naopak vyhýbáte, podle těchto znaků poznáte, že jste jste jim na dohled.

Žábu ne, radši pizzu

Lezou vám už nudle a rýže krkem? Žádný problém – v každém správném turistickém ghettu najdete hamburger, špagety carbonara, hranolky, pizzu nebo anglickou snídani a palačinky. K tomu  vychlazené pivo a cola. Vše pěkně naservírované, v čistém prostředí, bez zbytečných exkurzů do tajů místní kuchyně. Tak jak to máme rádi doma, že…

Zářivě bílá

Jedete do Kambodže a čtete si o chudobě, která tu panuje. Když si o tom na pláži u vychlazeného Angkoru povídáte s ostatními bílými Zápaďáky, Číňany a Japonci, ani jednomu z vás se to úplně nezdá. Až když vám v rozpáleném Siem Reapu přinesou k bazénu vychlazený mango shake, naplno vám to docvakne. Když potkáte v Alpách Rakušana, může to být turista stejně jako majitel penzionu. V turistických ghettech jihovýchodní Asie místní necestují. Nemají totiž za co. Místo toho vám masírují nohy, nosí jídlo, uklízejí pokoje a vozí váš bílý zadek k vodopádům a chrámům.

Hello, tuk tuk

Pozdrav v místním jazyce nebo všude fungující „hello“ se v turistickém ghettu mění na „tuk tuk, sir?“, těsně následovaný „hello, masáž?“. Turistickou zdravici „hello, where are you from“ do češtiny nepřekládáme jako “ ahoj, odkud jsi“, ale: „mám zálusk na tvou naditou turistickou peněženku a rád bych si z ní ukrojil tučný díl.“



Sloni, rafting, minority

Ať se v turistickém ghettu postavíte kamkoliv, vždy ze svého místa uvidíte alespoň tři cestovní agentury, které jen v mírných obměnách nabízejí adrenalinu, kultury nebo „autentických“ zážitků chtivým turistům totožné atrakce. V Luang Prabang frčí výlety k vodopádu a do posvátné jeskyně, výlet za slony a do místních vesnic za minoritou Hmong. Z Hanoje se „musíte“ vypravit na západ do Sapy nebo na východ do Halong Bay, jinak se vaše návštěva severního Vietnamu nepočítá.

Kavárenští povaleči

Čerstvá káva, džusy z čerstvého ovoce a čokoládové brownie nebo cheescake vám napoví, že jste na místě. Pokud by vám předtím zavázali oči, jen těžko byste uvěřili, že svou ledovou kávu právě srkáte v kambodžském v Siem Reapu a ne rozpálené letní Paříži. Neříkali vám náhodou, že Kambodža je rozvojová a chudá země? Turistické ghetto Siem Reapu to rozhodně nenaznačuje. 

Lidové ceny… 

…v turistickém ghettu nehledejte. Dejte si pěkně tu svoji čerstvou kávičku, pizzu, bezlepkový dortík a vychlazené pivo a hezky si za to zaplaťte. Možná ne tolik jako v Berlíně nebo Amsterdamu, jako v hipsterské kavárně v Praze ale určitě. Provozovat turistické ghetto holt něco stojí. 

Mám jednu ruku dlooouhouuu

Kdo každý den nevyfotil aspoň pět selfies, promarnil den. Narcistní byznys posunutý na vyšší úroveň velí pořídit si tak zvanou selfie tyčku. Prodlouží vaši ruku o další metr a významně zlepší kompozici vašeho záběru (si myslíte vy…). Co nezvládne selfie tyčka, doženou filtry. Platí tedy, že: čím víc selfie tyček, tím blíže turistickému ghettu jste na dosah. 

Pyžamová party

Turistické ghetto diktuje jasný dresscode: pyžamové kalhoty. Se slony, s květinami, místními folklórními vzory… těm zavazovacím v pase se říká rybářské kalhoty. Koupíte je za pár kaček na každé místní tržnici. Nenosit je se v turistickém ghettu považuje za hřích. Až v ulicích narazíte na masu bělochů a Asiatů oblečených do pyžama, je to jasné: turistické ghetto je dohled. 

20 snadných kroků k překročení hranice Vietnamu a Kambodže

S tímto jednoduchým návodem dostanete razítko do pasu jedna dvě. Bez zbytečného papírování, stresu a absurdních úplatků.

IMG_0200
1. Vydejte se do hraničního města Chau Doc s plánem nastoupit na loď a nechat se po Mekongu dopravit do kambodžského Phnom Phenu, odkud vyrazíte na jih směr pláže.
2. Ráno se v Chau Docu zamyslete a zjistěte, že k plážím na jihu Kambodže vede i kratší cesta: přes hraniční přechody Tinh Bien / Phnom Den nebo jižnější Ha Tien / Prech Chak.
3. Sbalte si věci a nasedněte do taxíku, který vás odveze na hraniční přechod Tinh Bien / Phnom Den.
4. Očekávejte 10km cestu, zažijte 30kilometrovou.
5. Připravte si pas, fotku a 30 USD na víza do Kambodže. Nebo raději o trochu víc, celníci si prý rádi nechají za razítko v pase připlatit.

6. Projděte kolem tří vietnamských celníků, kteří vám zkontrolují pas. Čekejte, že vám k vašim vietnamským vízům připlácnou výstupní razítko, ale nedivte se, když jej nedostanete.
7. Nedivte se, až se vás celník s vašimi pasy v ruce zeptá, odkud jste a slušně odpovězte.
8. V „zemi nikoho“ si dejte poslední vietnamské kafe a pozorujte chvilku šrumec na hranici schované mezi rýžovými poli. Nesnažte se přijít na to, proč ty hordy skútrů naložené vším možným nikdo nelegitimuje.
9. Na kambodžské hranici vyrušte partu celníků hrajících karty a svěřte své pasy jednomu z nich – týpkovi v civilu.
10. Nedivte se, až po vás bude chtít výstupní vietnamské razítko a zopakujte si pochod zpátky za vietnamskými celníky, abyste ho získali.
11. Zpátky u kambodžských karbaníků buďte příjemně překvapení, že od vás nikdo nechce úplatek a zaplaťte za kambodžské vízum avizovaných 30 USD.

12. Vítejte v Kambodži!

13. Vydejte se pěšky do Kambodže a nenechte se ukecat místními týpky na skútru, kteří vás za nehoráznou cenu chtějí přiblížit k vašemu cíli.
14. Nebuďte překvapení, že jako jediní jdete pěšky a taxi tu není ani jedno.
15. Po pár set metrech si po leve ruce všimněte kasína a hodinového hotelu a kápněte na spásnou myšlenku, že právě tohle je to pravé míst, kde vám taxi zařídí.

16. Vytaste papír a tužku, protože tady nikdo anglicky nemluví.
17. Po několika kolech smlouvání nasedněte do přivolaného taxíku a vydejte se směr Kep.
18. Vychutnávejte si božský klid. Přejezd z 90milionového Vietnamu do 15milionové Kambodže je znát.
19. Očekávejte 3hodinovou cestu a jeďte jen 90 minut.
20. Hladký přechod hranic oslavte na pláži vyhlášenou místní lahůdkou: krabem s pepřovou omáčkou. Vyloví vám ho přímo před očima a za pět minut už ho máte na talíři. Mňam!

IMG_0202-1

Hanoi: Přejděte ulici a odměňte se divnou kávou

Z 90milionového Vietnamu přebývá v hlavním městě 6,5 milionu lidí. Většina z nich podniká denní pochůzky na skútru: je to levné a dostanete se s ním i do těch nejužších uliček. Díky tomu Evropanům připadá, že přejít ulici nadlidský úkol. Jak na to?

Hlavně žádný stres
Představte si hanojskou ulici jako řeku. Ta se také nezastaví jen proto, že ji chcete přebrodit. Jen tady místo vody proudí skútry a auta. Každý tu dává pozor na každého, vlastně se tak není čeho bát (což se lépe píše než praktikuje). Nikdy kvůli vám nezastaví, vždycky se vám ale vyhnou. I když budete mít někdy pocit, že vám jen o fous nepřejeli paty. Troubení berte jako součást hry a nenechte se jím zbytečně vynervovat. Spíše než – uhni mi z cesty! značí – pozor, jsem tady. Pokud je vás na hru „kdo na hanojské ulici z koho“ více, chyťte se za ruce, ať v tom nejste sami.

Tip pro sraby a začátečníky: Vyhlédněte si kolem sebe místňáka nebo zběhlejšího turistu, zavěste se za něj a nechte se převést. Funguje to skvěle!

S chutí do toho!
Chvíle, kdy nic nepojede a vy bezpečně vstoupíte do vozovky, nikdy nenastane. Vyberte si nejkratší cestu na druhou stranu a začněte se tam pomalu šinout. Hlavně žádné prudké pohyby, úskoky stranou nebo návraty zpět. Neplánujte dostat se na druhou stranu co nejrychleji, spíš počítejte s přesunem krok za krokem. Za zdolání hanojské motorové džungle si dopřejte sladkou odměnu – nejlépe kávu s vajíčkem, vyhlášenou hanojskou specialitu.

Káva s vajíčkem?!
Vietnamci patří mezi velké pěstitele a milovníky kávy. Popíjejí ji teplou nebo s ledem, černou s cukrem nebo do ní přidají kondenzované mléko. Káva je to silná, dobrá a můžete ji popíjet od rána do večera. Potud všechno fajn. Ale káva s vajíčkem? Zahoďte obavy a určitě ji v jedné z tisíců hanojských kaváren ochutnejte.

IMG_0197
Pro opravdové kávové labužníky
Než své velké bílé tělo poskládáte na miniaturní stoličku, objeví se delikatesa před vámi a vy víte, že tento gurmánský zážitek bude patřit k těm příjemným. V miniaturním šálku jen stěží prokapává hustou nadýchanou pěnou náprstek silné kávy. Hořká chuť kávy se mísí s koňskou dávkou kondenzovaného mléka, cukru a žloutku našlehaných do nažloutlé čepice – trochu to připomíná tiramissu. Než stačíte říct „spadla lžička do kafíčka“, klepe lžička o stěny šálku pro trpaslíky a vy se poohlížíte po dalším šálku. Tak co, sbíhají se vám sliny? Hlavně ochutnávku cà phê trứng neodkládejte na později, ve středním a jižním Vietnamu ji nenajdete.

IMG_0198-1

Hoi An: nejlepší bánh mì na světě

Většina turistů míří do Hoi Anu, aby si u některého z více než dvou set krejčích nechali ušít levný oblek na míru a vychutnali si líně plynoucí atmosféru starého malebného městečka na břehu řeky. Opravdové znalce ale láká něco jiného – nejlepší sendvič na světě: Bánh mì paní Phuong.

IMG_0124
Jednou z chvályhodných věcí, kterou po sobě Francouzi po letech nadvlády ve Vietnamu zanechali, jsou bagety. Vietnamci je dokázali různými náplněmi dovést k dokonalosti a učinit z nich bánh mì – jeden z kultovních sendvičů, kterými na toulkách světem zaženete na ulici hlad. Mnozí Vietnamci vám odpřisáhnou, že ten od paní Phuong je nejlepší v celém Vietnamu, ba dokonce na světě.

Božská mana ukrytá v bagetě
No jen si to představte: sotva se zakousnete, zaznamenají vaše uši tolik známé a k dalšímu ochutnání zvoucí křupnutí bagety. Při dalším soustu naplní vaše chuťové pohárky delikátní chuť domácí paštiky, klobásek, čerstvě upečeného masa, smaženého vajíčka nebo sýra (rozuměj francouzského taveňáku Veselá kráva). Chuťový orgasmus se vám ústy rozleje ve chvíli, kdy se chuť křupavé bagety a náplně jemně prolíná s několika druhy bylinek a jemně štiplavé chili omáčky.

Same same, but different
Stánků (nebo spíše pojízdných vozíků) s bánh mì najdete v Hoi Anu asi tolik jako krejčích. Všechny vám naservírují to samé – plněnou bagetu za zhruba totožnou cenu. Proč tedy téměř každý cestovatelský průvodce zmiňuje právě bánh mì paní Phuong? Do značné míry za to jistě může reklama, kterou jí svou ódou na bánh mì udělal ve svém pořadu No Reservations známý americký šéfkuchař Anthony Bourdain. I dobré jméno si ale musíte zasloužit.

IMG_0188-0
Známka kvality: Místní strávníci
Central Market je živé místo plné stánků s místním jídlem. Oběd si tu pro sebe obstarávají místní i turisté chtiví chutného levného jídla a autentického zážitku. Vyhlášené místní speciality cao lau nebo fried wonton tu seženete za pár korun. Stánky se tu počítají na desítky, vyčnívat mezi nimi dá fušku. Paní Phuong, která tu původně také působila, se to podařilo. Na plněnou bagetu u ní místní stáli řadu už tam a našli si ji i v kamenném stánku o dvě ulice dál, kam se díky svému úspěchu přestěhovala.

Rodinný podnik
Sama by paní Phuong celodenní nápor hladových strávníků nezvládla, zaměstnává proto na směny své příbuzné. A že se zastaví jen málokdy: stánek jen ve vzácných chvílích zeje prázdnotou a hladové krky tu v jednu chvíli krmí tři páry rukou. Jako první dorazí na skútru nebo na kole místní, kteří si vezmou bagetu s sebou do práce – nejčastěji na trh nebo do obchodu s turistickými suvenýry, případně do dílny, kde šijí turistům oblečení na míru. Až o něco později dorazí první turisté, kteří si bagetu vezmou s sebou na blízkou pláž nebo si ji vychutnají cestou od krejčího. „Vlastně se toho moc nezměnilo, jen jsme se přestěhovali do vlastního a bagety už si necháváme péct ve vedlejší pekárně,“ hodnotí svůj úspěch paní Phuong. „Pořád ale vstáváme ve tři hodiny ráno, abychom napekli maso a přípravou baget strávíme celý den.“

IMG_0123

Sapa: treking za kmenem Hmong

Vrhnou se na vás jako supi, sotva vystoupíte z autobusu. Ty nejvyšší dosáhnou Evropanům stěží nad pas, od vietnamských turistů je odlišují opálené horské tváře, pestrobarevné pokrývky hlavy a vyšívané kroje. Ženy z komunity Hmongů. „Jdete na treking? Můžu vám dělat průvodkyni,“ zavěsí se na nás jedna z nich a už se nás nepustí. Vítejte v Sapě.

IMG_0111

Severovietnamská Sapa láká hodně místních turistů. V zimních měsících představuje toto podhorské městečko jediné místo ve Vietnamu, kde mají šanci vidět sníh. I bez bílé peřiny ale umí Sapa odměnit dlouhou cestu, kterou musejí turisté podniknout. Zatímco se nad šálkem vietnamské kávy kochají pohledem na sluncem ozářený Fansipan – nejvyšší horu Vietnamu, z horských vesnic pod nimi stoupá jako pára nad hrncem hustá mlha. Jakmile vystoupá nad horské vršky, odhalí strmá rýžová políčka – v létě přetékající odstíny zelené, o jejichž existenci jste zatím neměli ani zdání.

Neodbytné trpaslice
Kromě sněhu představují hlavní atrakci ženy z minority Hmongů. Oděné do černých vyšívaných krojů prodávají turistům své výrobky nebo nabízejí, že jim ukážou svou vesnici. Charakterizují je také ruce do modra zbarvené od indiga, kterým barví tkaniny, a neoblomnost, se kterou „pronásledují“ turisty. I ta „naše“ nás doprovází do hotelu a snaží se nás přesvědčit, že s ní máme jít na treking. Nakonec se této drobné osůbce s hezkým obličejem podaří nás přesvědčit má v sobě kouzlo, kterému nelze odolat. Když navíc zjistíme, že přes hotel dohodneme treking za stejnou sumu a průvodkyně tak dostane jen část sumy, je rozhodnuto: jdeme se Sú, jak se náš doprovod pro následující dva dny jmenuje.

Tvrdá konkurence vietnamských obchodníků
Ráno už na nás před hotelem čeká. Když ji chceme pozvat do restaurace na snídani, váhavě přešlapuje na místě. Místní restauratéři a obchodníci je prý nevidí rádi. Možná se jim zdá, že svou urputností obtěžují turisty. Spíš jim ale vadí, že jim kazí byznys tím, že turisté nakupují suvenýry přímo u nich. Na jedné straně Hmongové tvoří jednu z hlavních atrakcí Sapy, na druhé straně je Vietnamci spíš jen trpí a od turistů odhánějí. Dokonce na to mají jakési „pořádkové činitele“ a pravidla na informačních tabulích, která nabádají turisty nekupovat od hmongských žen na ulici, ale od obchodníků v obchodech.

IMG_0099

Nezištný doprovod
Raději se tedy vydáme na cestu. Při první příležitosti se k nám připojí další tři ženy kmene Hmong. Asi nám budou chtít po cestě něco prodat, říkáme si. Na konci dne se naše domněnka ukáže jako správná. Zatím nám vytvářejí příjemný štěbetající kompars, aby byl náš pocit z autentického trekingu s horskými scenériemi a do daleka se vlnícími rýžovými políčky naprosto dokonalý.

Učit se, nebo raději žebrat?
Během cesty tu a tam potkáváme školou povinná děvčata, které se nám celkem urputně snaží prodat jednoduché náramky. Neměly by být ve škole? Měly. Vynášet soudy o jejich nezodpovědných matkách ale není tak snadné. Většina děvčat se po škole přestěhuje maximálně do sousední vesnice, kde budou vychovávat děti, starat se o domácnost a vyšívat. Jejich matky tak stojí před nelehkou volbou: posílat je do školy, kterou vastně nepotřebují, nebo je nechat, aby už od malička pomáhaly ubohému rodinnému rozpočtu.

Muž v domácnosti
„Už jako malé se musíme naučit vařit a vyšívat, jinak by si nás nikdo nevzal,“ vysvětluje 22letá Sú. Ona sama se vdala v 16 letech a má dva syny. To prý zatím stačí. Mladší rodiny tu dnes mají tři až čtyři děti, dřív jich ale měly třeba osm. Sú se o domácí práce dělí se svým manželem, který je bez práce. Zatímco Sú provází turisty nebo prodává turistům své výdělky, on pracuje v lese nebo kolem domu a stará se o mladšího syna.

Nevěsty na tržišti
Jak se ti dva dali dohromady? Muži kmene Hmong si své manželky obhlížejí na trzích, kde na jednom místě vidí dívky na vdávání z různých vesnic. „Měla jsem štěstí. Manžel se mi nejdřív dvořil a mohli jsme se tak lépe poznat. Dost často tu ale sňatky domlouvají rodiny a snoubenci do toho nezasahují,“ vysvětluje Sú. Přesto nebyl jejich vztah přímočarý. „Měla jsem už jiného přítele a měli jsme se moc rádi. Když jsem se měla vdát za jiného, moc plakal. Dnes už je také ženatý, ale prý se na mě pokaždé ptá.“

Nejdřív šaman, až potom nemocnice
Jak je to tu s lékařskou péčí? ptáme se. „Léčíme se většinou doma. Víme, na co je která rostlina dobrá,“ vysvětluje naše drobná průvodkyně. Nejbližší nemocnice s porodnicí se nachází v Sapě. Vesničané tam ale chodí jen ve vážných případech, za péči totiž musí platit. „Svého prvního syna jsem porodila tam. Druhý už se ale narodil doma.“Kromě bylinek a lékaře místní občas povolají i šamana.“ Léčí těžce nemocné, umí ale i najít ztracené věci nebo lidi. Pomohl najít i strýce Sú, který odešel do lesa, dlouho se nevracel a nikdo ho nemohl najít. „Šaman předpověděl, že ho najdeme na jednom místě u řeky a on tam skutečně byl. Vytáhli ho z řeky s otepí dřeva na zádech. Asi uklouzl, spadl do vody a utopil se. Teta, která v té době čekala třetí dítě, omdlela a trvalo tři dny, než se dala dohromady,“ líčí Sú věcně.

IMG_0097

Vyšívaný desátek
Po cestě mezi malebnými a rozsáhlými rýžovými poli dorazíme k tetě Sú, u které přespíme. Přichází čas, aby naše průvodkyně vybalily z bambusových košů své vyšívání. Jako poděkování za jejich doprovod bychom si měli něco koupit, striktně povinné to ale není. Svůj nákup bereme spíše jako almužnu jejich rodinám – přece jen to nemají lehké, bez angličtiny se jim loví výdělek ještě hůře.

Hmongská hostina: kuřecí kosti
Na večer nám hostitelé vystrojí hostinu. Na stole se objeví nakládané kousky vepřového a kuřecího masa, tofu, zelenina a rýže. Hodně rýže. Hubená kuřecí stehýnka, tedy spíš obalené kosti, nám moc nejedou a rádi je přenecháváme svým hostitelům a jejich dětem. Dětí je kolem nás jako smetí. Jsou v podobném věku a neustále kolem nás tu jedno, tu druhé proběhne. V jednu chvíli nemáme tušení, kolik jich vlastně v domě je. Prý osm, smějí se našemu zmatení hostitelé.

Vesnička má, středisková?
Vesnice Lao Chài se rozkládá v údolí lemovaném na jedné straně terasovitými rýžovými, na druhé straně kukuřičnými políčky. Sem tam vám cestu zkříží krávy nebo prasata, případně děti vracející se ze školy a všudypřítomné a cokoliv převážející skútry. Líbivá představa o podporujících sousedských vztazích ale brzy bere za své.

Není úplatku, není policie
„Už mi ukradli z domu peníze. Byla to rodina známých,“ tvrdí Sú. Najednou prý s nimi přestali mluvit a přestože nikdo z nich nemá práci, koupili si novou televizi. Jejich dcera byla večer předtím u Sú na návštěvě a viděla, kam schovávají peníze. Druhý den, když byla Sú v Sapě a její manžel v lese, se někdo vloupal do domu a peníze ukradl. Celkem 7 milionů vietnamských dongů (asi 7 tisíc korun), částku, které zajistí Sú a její rodině živobytí na měsíc a půl. Volala Sú policii ze Sapy? „Ne, neměla jsem důkazy, tak by stejně nic nezmohli. Navíc bych je musela pohostit nebo jim dát peníze, aby vůbec přijeli,“ líčí Sú zvyky místní státní správy. Taky musejí z něčeho žít, pokrčí Sú rameny – zdejší korupci bere jako přirozený jev.

IMG_0098
Na snídani krysa a rýžovice

Na druhý den nás Sú pozve i k sobě domů. Předtím ale ještě posnídáme – nudle a rýže tvoří i tentokrát základ celého pokrmu. Nabídnou nám i kousek krysy a rýžovou pálenku, slušnost a zvědavost nám velí pozvání přijmout. Jen se nám nechce věřit, že kousek uzeného kostnatého masa je skutečně krysa. „Je, stařík ji asi od někoho koupil. My tady jíme všechno,“ směje se teta a pobízí nás k dalšímu nášupu.

O čem sní hmongská žena?
Když dorazíme k domku Sú, pochopíme, proč jsme nespali přímo u ní a jak snadné je se k nim vloupat. Bouda stlučená z prken, kterými profukuje vítr, svědčí o chudém životě. Uvnitř není žádný nábytek, jen malé plastové židličky a postele oddělené dalšími prkny. Plotnu tvoří jednoduché ohniště, rýži a kukuřici skladuje Sú v malém množství doma, ostatní potraviny nakupuje každý den na trhu. Podlahu tvoří jen udusaná hlína, na záchod se musí přes dvorek kolem chlívku s prasetem. Tváří v tvář chudobě nám docházejí slova a jsme rádi, že všechny naše peníze půjdou přímo Sú a její rodině. „Jednou bych taky chtěla ubytovávat turisty jako teta. A mít zděný domek,“ sní Sú a my si v jejím skromném domku uvědomujeme, jak dlouhá cesta ke splnění snu ještě povede.

Cestování je super, ale…

Sebrali jste odvahu a vydali se na cesty. Každou korunu jste doma obraceli dvakrát, abyste ji mohli vyměnit za dobrodružství na druhém konci světa. A teď jste tady, máte chuť se zavřít na pokoj, ládovat se pizzou a dívat se na seriály. To ale přece cestovatelé nesmí! Nebo jo?

IMG_0099

Sbalit si oblečení na pár dní je super, ale…
Tu a tam chcete vypadat normálně. Zvlášť, když si vyrazíte do restaurace nebo přijedete do nablýskané metropole. A všichni jsou hezky oblečení, upravení a nepomačkaní. A vy si mezi nimi připadáte tak nějak nepatřičně.

Spoléhat na přirozenou krásu je super, ale…
Studená nebo žádná voda, vlhko tropů nebo třeskutá zima hor vás spolehlivě vyléčí z přehnané péče o vzhled. Stačí se ale dostat do civilizace a znovu si uvědomíte, že máte: přesušené vlasy, přerostlé nehty (někdy ještě oprýskaný lak), neoholené nohy a/nebo vousy, ztvrdlé paty volají po pedikúře a obočí si zase roste, jak chce. Nejbližší kosmetický salon, prosím! Nebo aspoň horkou sprchu.

Street food je boží, ale…
Občas prostě máte chuť na pizzu. Tak si ji dáte. Doma taky nejíte sedm dní v týdnu knedlíky. Pokud jo, pak určitě na dovolené neochutnáváte divné věci na ulici. Takové ty, o kterých nemáte zdání, co to je, a paní doktorka vás před nimi důrazně varovala.

IMG_0159-0

Poznávat nové lidi je super, ale…
Konverzace se většinou smrskne do několika vět: Jak se kdo jmenuje a odkud kdo pochází. Odkud jede a kam. Jak dlouho je kdo na cestách a kolik má ještě před sebou. Jak se kde komu líbilo a co by druhému doporučil. Tím to většinou hasne. Víte, že toho druhého už v nikdy neuvidíte, tak nač se namáhat s hlubší konverzací.

Zažívat pořád nová dobrodružství je super, ale…
Treking. Kayaking. Pláže. Chrámy. Projížďky po řece. Výlety na kole. Být každý den v pohybu dokáže jednoho pěkně unavit. I na cestách se ale někdy chcete jen zavřít na pokoj a odpočívat. Chroupat čipsy a číst si knížku. Spát. Pít colu a jen tak bezcílně brouzdat na netu. Prostě nic nedělat. S vědomím, že venku na vás čekají zážitky, kvůli kterým jste se táhli přes půl světa, je to krapet složitější než doma.